Zlatý písek

Sestup z pohoří Atlas jsme se ocitli na Sahaře. Představa, kterou si většina lidí o poušti vytváří – písečné duny – je daleko od pravdy. Ve skutečnosti je většina Sahary tvořena skalami: červený, hnědý, černý a zlatavý písek se vyskytuje jen v relativně malých oblastech. Ale jaké krásy! Jedna z nich – Merzouga – byla téměř na naší cestě, takže jsme se tam samozřejmě zastavili.

Místní Arabové si se smutkem v očích dělají legraci, že Merzouga je coca-colová poušť. Město je opravdu velmi turistické, s množstvím obchodů, suvenýrů a „žraloků“, kteří se potulují a hledají cizí tváře s peněženkami. Už u vchodu, každých 5 metrů, je cedule na hotel – podél celé hranice písečných dun se táhne řetěz obrovských resortních komplexů s restauracemi, lázněmi a bazény.

Do Merzougy jsme dorazili pozdě večer a šli rovnou do Hassanova obchodu – starého přítele Julese, jednoho ze tří bratrů z vlivné rodiny Bocbotů. Vlastní obchod s krystaly a fosiliemi a restauraci naproti. Jeho bratr provozuje hotel a kemp. Než jsme zaparkovali před jeho obchodem, jely za námi už tři auta. Nedělal jsem si legraci, když jsem říkal „žraloci“. Kvůli nim jsme nešli rovnou do kempu, ale nejdřív k Hassanovi, aby ráno celá vesnice věděla, že už máme „zaneprázdněno“.

Teď, po roce a půl pandemie, je tu stále málo turistů, většinou Maročané. V kempu určeném pro nejméně 30 aut jsme byli jedinými hosty. Jules tu býval, protože to byl nejrozpadlejší kemp v okolí. Spravoval ho třetí, dnes již zesnulý bratr Bokbotů. Byl slepý a vůbec mu to nevadilo, říkal, že když někdo v jeho kempu nepřežije, tak nepatří do pouště. Nový správce tyto názory nesdílel, takže jsme už měli sprchy a normální toalety, čehož vůbec nelituji.

Hassan nás odvezl do kempu, otevřel nám bránu, zapnul elektřinu a jako obvykle uvařil sladký mátový čaj, kterému se tu žertem říká Berberská whisky. Postavili jsme stůl a židle pod širým nebem a pak na mě dopadlo neuvěřitelné ticho tohoto místa. Obvykle, ať jste kdekoli v přírodě, slyšíte buď zpěv ptáků, nebo štěbetání hmyzu. Ale tady, na okraji pouště, nebylo nic. Každý zvuk, který jsme vydali – lok čaje, cvaknutí zapalovače – se zdál ohlušující. Po chvíli mi dokonce začalo hučet v uších, zřejmě se můj mozek rozhodl sám kompenzovat nedostatek zvukových efektů.

Druhým rysem, kterého jsem si všiml předchozí noc, byl způsob, jakým se Hassan pohyboval a mluvil. Pomalu, ale nepřetržitě. V poušti nespěchají, ale ani nezamrzají. Abyste tu přežili, musíte pracovat bez přestávky, což znamená tempem, které vás nezabije. Druhý den ráno jsem cítil, jak do mě začíná pronikat pomalý rytmus. Neměl jsem v noci dobrý spánek, byl jsem plný energie, ale nějak jsem začal chodit pomaleji, mluvit odměřeněji. Toto místo má velmi silnou energii, se kterou se nedá bojovat, prostě vás pohltí.

Odpoledne mě Jules vzal na prohlídku, aby mi vysvětlil, jak pracují místní farmáři. Na okraji vesnice je velký palmový háj, kde má každá rodina svůj vlastní pozemek. Mezi pozemky je příkop, kterým voda protéká jako potok třpytivý na slunci. Voda je v poušti nesmírně cenná, takže se každá kapka využívá k zavlažování. Pomocí hlíny se některé větve příkopu zablokují, čímž se tok směřuje na jeden či druhý pozemek. Každá rodina má určitý čas na zalévání, všichni dodržují harmonogram a ti, kteří mají v noci čas, v noci pracují.

Odkud se v písečných dunách bere voda? Je jí tam vlastně hodně! Díky tomu, že je písek mokrý, duny zůstávají na jednom místě a nejsou odváté větrem. Před tisíci lety obyvatelé těchto drsných oblastí vymysleli způsob, jak z písečných dun získávat vodu. Postavili obrovskou síť tunelů, ve kterých se tato voda kapku po kapce shromažďuje a kanálem dlouhým více než kilometr je vedena do palmového háje. Tento systém se nazývá Hetar. Po celé délce kanálu se každých 5–10 metrů nachází něco jako studna – svislá chodba obložená kamenem, kterou se lze po laně spustit a vyčistit nebo opravit poškozenou část Hetaru.

Toto je starobylý, velmi chytrý systém, který si bere jen to, co může dát příroda. Bohužel, veškerá tato industrializace a coca-colizace pouště je moudré pravidlo. Všechny tyto obrovské hotely s bazény a vířivkami, odkud berou vodu? Také z podzemí, ale kopou hluboké studny a čerpají vodu pumpami, čímž vyčerpávají zásoby a doslova dojí duny do poslední kapky. Co to hrozí? Ano, že duny zmizí. Hassan už říká, že voda, když se začne kopat, šla hlouběji a je slanější než před deseti lety. Možná je to nejlepší, když alespoň polovina těchto hotelů s bazény pandemii nepřežije, protože to jsou ony, kdo ničí to, co je zrodilo. Bez vody nebudou žádné duny, vítr odnese suchý písek a rovnoměrně pokryje skalnatou Saharu nepostřehnutelnou tenkou vrstvou zlatého prachu a zničí jedno z nejkrásnějších míst na planetě.

A znovu jsem připraven říct – takovou krásu jsem v životě neviděl! Upřímně řečeno, měl jsem jen jednu myšlenku: „Jet do Maroka jen kvůli surfování je okrádání se.“ Při průzkumu Khetaru jsme se prošli asi kilometr do písečných dun a čím dál jsme šli, tím surrealističtější se pocity stávaly. Ticho se stávalo prostě ohlušujícím a kolem bylo vidět jen nekonečný písek, který měnil barvu ze zlaté na růžovou v jemném gradientu, jak se vzdaloval k obzoru. Cestou zpět, když jsme téměř u vesnice narazili na strom, jsem si uvědomil, jak moc na mě slunce tlačí. Když jsem vstoupil do stínu, měl jsem pocit, jako bych se ponořil hlavou napřed do studené tůně. I ty nejobyčejnější věci v poušti působí úplně jinak.

Druhý den ráno jsme se rozhodli přivítat východ slunce v dunách. Vzali jsme velbloudy, čehož jsem litoval. Myslel jsem si, že má smysl jít hlouběji do pouště, ale ukázalo se, že je to jen zábava pro turisty a průvodce sám šel pěšky a držel velbloudy za lano. Celou cestu jsem se před tím zvířetem styděl, že jsem mu seděl na zádech bez zvláštní potřeby. Za půl hodiny jsme došli k úpatí velké duny, odkud jsme šli po strmém svahu nahoru a nechali průvodce se zvířaty dole. To bylo super! Náročné, ale super. A výhled je samozřejmě šílený.

Je vtipné, že když jsem se díval na vycházející slunce, pomyslel jsem si, že s sebou nepřináší radostné teplo nového dne, ale spalující horko. A poušť opět ukázala život z neobvyklého úhlu.

Bylo druhé ráno v Merzouze a já se necítil moc dobře. Vždyť jsem pořád cítil to zpomalení, které se stupňovalo od včerejška, a už to bylo příliš. Ticho bylo tíživé. Zdálo se, že kdybych tu zůstal ještě den nebo dva, jen bych si lehl jako ještěrka na teplý kámen a nehýbal se. Bylo to trochu jako psychedelický trip, kdy se zdá, že čas neexistuje, ale zároveň ho je nekonečně mnoho. Podělil jsem se o tuto myšlenku s Julesem, na což mi odpověděl, že právě proto tu nezůstává déle než dva dny. V poledne jsme už mířili na západ.

Slovo „poušť“ evokuje horkou a bezvodou oblast, velbloudí karavany, fatamorgany, vzácné kaktusy – tam je lepší se nedostat! Ale na Zemi existují i skutečně útulné pouště, které lze s jistotou nazvat místem pro turistickou rekreaci. Jedna z nich se nachází v Zabajkalsku, v podhůří Kodarského pohoří! Seznamte se s traktem Charskie Peski – geologickou památkou, nejsevernější pouští na světě.

Jak vznikly Čárské písky?

Asi před 45 000 lety se v srdci údolí Čára vytvořilo obrovské jezero o průměru 60 kilometrů. Tento vodní útvar, obklopený majestátními horskými vrcholky, se stal útočištěm pro ledovce, které se z vrcholků pohybovaly a přinášely s sebou mohutné horské nánosy jílu a písku.

Ale po době ledové jezero prošlo metamorfózami – ledová miska jezera roztála, voda vytekla a zanechala po sobě podvodní sedimenty, nad kterými okamžitě začal pracovat horský vítr. O tisíce let později se dno reliktního jezera proměnilo v poušť. Malou, jen 9 krát 4 km, ale skutečnou – s obrovskými dunami, sypkým křemenným pískem, pouštní krajinou a dokonce i dvěma oázovými jezery.

Flóra a fauna sibiřské pouště: sněženky, kobylky a medvědi

Písky Chara nejsou bez života. Ano, nejsou tu žádní velbloudi ani varani, ale úspěšně je nahrazují stáda sobů, která občas cválají po dunách. Medvěd občas vyjde z tajgy do pouště, rozhlédne se a zajde do lesa – tam je to pohodlnější! Cvrlikají kobylky, proběhne tygří brouk nebo konipas bílý.

Rostlin je tu málo – proto je to poušť – ale jsou tam. Tu a tam se z písku prodírají fialové bajkalské sněženky se žlutým jádrem. Na některých místech je vidět zeleno-zlatý taran – místní endemit. Lata nažloutlých květů, maličký kmen – na první pohled taran nevypadá jako obr. Jeho kořenový systém je však tak silný, že se k vodě dostane i skrz vrstvu písku, kterou navíc neustále unáší vítr.

Charské písky – ráj pro turisty

I na online mapách vypadá Čárská poušť neobvykle – uprostřed lesní zeleně se náhle objeví zlatožlutá skvrna. Při přiblížení lze spatřit duny a vzácné keře zeleně.

Procházka Transbajkalskou pouští je sama o sobě vzrušujícím dobrodružstvím. Představte si, že procházíte temnou sibiřskou tajgou, ale najednou země ustupuje světlému písku, stromů je čím dál méně a vy se ocitnete v úplně jiném světě – sypkém, zlatavém, prostorném. Poušť je obklopena horami pokrytými modřínovými lesy a zahalena do modravého oparu.

Dominantou Charských Pesků je jezero Alenka. Jeden z jeho břehů je obklopen lesem a druhý ne – nahrazuje ho písečná duna. Oblíbenou zábavou turistů je sklouznout se po sypkém svahu přímo do ledové vody Alenky a poté se ohřát na vyhřátém písku.

Pokud se vydáte do severovýchodní části pouště, můžete spatřit zajímavý jev – potoky vyvěrající zpod písku. Slévají se do jednoho potoka a vlévají se přímo do řeky Sredniy Sakukan. Existuje názor, že pod pískem se zachovaly zbytky ledovce, ale ve skutečnosti potoky pramení v podzemním ložisku Sredniy Sakukanskoje, které se nachází ve východní části údolí Čara.

Dostat se k Čarským pískům není tak snadné, zejména v létě. Poušť je ze všech stran chráněna řekami – Čárou a Sredním Sakukanem. Překročit je lze pouze mimo období povodní a zde to přichází nepředvídatelně. Za řekami jsou bažiny a močály a teprve tehdy se zpoza stromů objevuje zlatavý písek pouště.

Nejjednodušší způsob, jak obdivovat poušť, aniž byste si namočili nohy, je připojit se k Baikalice na náš výlet do Čarských písků. Vydáme se na spolehlivém terénním vozidle, které zvládne bláto a močál. Do cíle se dostanete pohodlně a naši zkušení průvodci vám ukážou všechna tajemství Čarských písků.

Místo na prohlídce si můžete rezervovat prostřednictvím našeho manažera.