Kohout – symbol úsvitu a bdělosti Art-Salon Company

Kohout přitahuje pozornost každého člověka svou zvláštní jasnou krásou, nádherou a hrdostí. V různých typech umění zaujímá obraz tohoto ptáka jednu z předních pozic. Jeho typ se díky jasu jeho barvy a hrdému držení těla stává velmi výhodným. Pozornost na kohouta by však neměla být vysvětlována pouze jeho vnějšími vlastnostmi.

Různé kultury a náboženství věnovaly kohoutovi zvláštní pozornost v celé historii lidstva. Dlouho jí byly přiřazeny různé korespondence a symbolika.

Zpravidla je považován za symbol slunce a nebeského ohně. Tato korespondence má své kořeny v mytologii. Stejně jako slunce „odpočítává čas“ a svým pláčem oznamuje světu příchod nového dne. Pro lidi byla kohoutí vrána vždy referenčním bodem pro čas, tedy živými hodinami, přirozeným signálem probuzení. Vesničané, kteří se vydávají na cestu, čekají na zakokrhání prvních kohoutů, aby mohli být požehnáni a vyrazit na cestu. Když zakokrhá druhý kohout, vesnické ženy vstanou z postele, aby zadělaly chleba a podojily krávy. Spolu se třetími kohouty již odchází za svou každodenní prací celé pracující obyvatelstvo obce.

Ve většině kultur je kohout považován za zoomorfní přeměnu božstva úsvitu a slunce. Nejčastěji byla taková božstva zobrazována s hlavou kohouta. V mnoha náboženstvích jsou bohové doprovázeni kohoutem.

Podle lidových pověstí a pověr noční duchové, duchové a čerti mizí s prvním výkřikem kohouta. Motiv kohouta rozhánějícího svým hlasem zlé duchy se stává vrcholem mnoha folklorních eposů. Často byl spolu se sluncem zobrazován na kříži jako ochrana před druhým světem.

Ve skandinávských mýtech střežil kohout se svým „zlatým hřebenem“ duhový most vedoucí z lidského světa do příbytku bohů.

Ve starověkém Řecku kohout věrně sloužil mnoha bohům – Apollo, Athéna, Hermes, Asclepius. Podle jednoho z mýtů proměnil bůh války Áres svého sluhu v kohouta, když při jednom z jejich tajných schůzek neprobudil včas Arese a jeho milenku Afroditu. Od té doby sluha v převleku kohouta budil svého pána až do rána.

Věž katedrály sv. Víta v Praze zdobí figurka kohouta. Právě na tomto místě stála za pohanských časů modla Svjatovita, kterého české kmeny považovaly za hlavního boha. Idolu bylo obětováno víno, rohlíky chleba a vždy černý kohout. Praha je jakýmsi hlavním městem čarodějů a kouzelníků. Mezi alchymisty byl kohout vždy symbolem Slunce. Jedním z prvků orloje na Staroměstské radnici je také zlatý kohout, který je umístěn nad hodinami a před zvonkohrou.

Kohout jako strážce byl vyobrazen na střechách, korouhvičkách, věžích a kůlech. Zde jeho obraz působil jako symbol bdělosti. Vzpomeňte si na „Příběh zlatého kohouta“ od A.S. Puškin: korouhvička se otáčí ve směru, odkud zlo hrozí. Jeho obrazy zdobily truhly a relikvie.

Mezi východními Slovany je kohout „dvojníkem“ majitele. Věřilo se, že přestěhování do nového domu je možné pouze tehdy, když v něm kohout bezpečně přenocuje. U Slovanů kohoutí hřeben chrání lidi před nočními můrami. Kohout je ostražitý a vševidoucí. Obraz kohouta na zdech chránil domy před možnými požáry.

Kohoutovi byly často dány vlastnosti draka. Černý kohout je spojován s čarodějnictvím, věštěním a zlými duchy. Například západní Slované znají takovou obludu, jako je bazilišek – s hlavou kohouta, očima ropuchy, křídly netopýra a tělem draka. Věřilo se, že takové monstrum se narodilo z černého kohouta, jehož věk přesáhl 7 let. Obraz černého kohouta ve folklóru a v mnoha tradicích mnoha národů je spojen s vodou a podsvětím. Často byl obětován mořskému muži.

Jedním z projevů kohoutí vitality je jeho výjimečná bojovnost. Bojovnost a nadšení charakteristické pro chování kohouta z něj činí zosobnění mužského principu, který se také velmi často odráží ve folklóru.

Předkem kuřete domácího a kohouta domácího je kuře bankéř, divoký pták z džungle jihovýchodní Asie a Číny, který se, jak se ukázalo, velmi snadno ochočil. Začali se domestikovat ještě před naším letopočtem. Vlastnit kohouta bylo v té době považováno za královské privilegium a tito ptáci byli využíváni pouze jako účastníci kohoutích zápasů. V roce 700 př. n. l. se móda vlastnictví kohoutů rozšířila z Indie a Číny do Babylonu a poté se kohoutí zápasy rozšířily do Řecka, Asie a na Sicílii. Až do poloviny 19. století patřily kohoutí zápasy k oblíbeným zábavám šlechtických a královských rodin téměř v celé Evropě. V Rusku si díky Alexeji Orlovovi získaly oblibu i kohoutí zápasy. Protesty ze strany církve a policie udělaly jen málo pro zastavení barbarského používání kohoutů.

Kohout je v mnoha kulturách posvátným ptákem božstev nejen slunce a války, ale také plodnosti. Rituál obětování kohouta za účelem získání bohaté úrody byl široce praktikován již od starověku. A v Německu, na Slovensku a v Bulharsku byl kohout považován za ztělesnění ducha chleba.

Kohout je oblíbeným motivem rituálních a svatebních ručníků. U jižních Slovanů, Maďarů a dalších národů nosí ženich při svatebním obřadu často živého kohouta nebo jeho podobu. V mnoha věštbách kohout obvykle představuje budoucího ženicha.

Samostatně je třeba poznamenat Čínu jako zemi, ve které je respekt ke kohoutovi neuvěřitelně obrovský. Kohout představuje pět základních vlastností: důstojnost, ušlechtilost, odvahu, spolehlivost a velkorysost. Ohledně posledně jmenovaného je zajímavé poznamenat, že nalezené jídlo kohout nejprve nabídne kuřatům a teprve potom ho sám sní! V čínské kultuře je kohout se zlatým peřím desátým symbolickým zvířetem z 12 pozemských větví souvisejících se silou Jangu, mužského principu ve Vesmíru. Člověk narozený v roce kohouta je podle východních horoskopů považován za statečného a silného. Živý kohout nebo jeho podoba se používá v pohřebních průvodech jako síla k zahánění zlých duchů. Z úcty ke kohoutům se nejedí, ale při některých obřadech jsou zabíjeni, aby se zdůraznila smrt starého života a příznivý příchod nového. Kromě toho je kohout v Číně považován za znamení „štěstí“. Je zvykem, že úředníci dávají kohouty nebo figurku kohouta s obrovským hřebenem jako dárky s přáním štěstí v podnikání.

V buddhismu kohout představuje smyslné touhy a slouží jako jedno ze tří zvířat (spolu s prasetem a hadem), které doprovází člověka v kruhu zrození a smrti.

V křesťanství je kohout ptákem apoštola Petra. Kohout svým trojitým zakokrháním potvrzuje Kristovo proroctví, že Petr třikrát zapře svého učitele (Matouš 26:34).

A nyní je kohout v mnoha kulturách považován za uctívaného ptáka.

Kohout je jedním ze symbolů Francie, kdysi byl v Galii považován za posvátného ptáka. Slovo kohout pochází z latinského slova „gallus“, což znamená „kohout“ i „žluč“.

Staří Římané nazývali dávné předky francouzských Galů pro jejich vznětlivou a namyšlenou povahu. Kohout je dodnes znakem Francouzského národního olympijského výboru. Vlajka valonské (frankofonní) oblasti Belgie zobrazuje na žlutém pozadí červeného kohouta se zdviženou pravou nohou připraveného k boji.

Bez ohledu na to, jak cítíte symboliku, kohout se stane hrdou a majestátní ozdobou vaší sbírky porcelánu! Mistři porcelánových manufaktur Meissen a Lladro věnovali ve svém umění obrazu kohouta dostatečnou pozornost.

Svetlana Ponomareva – konzultantka Art Salonu na Sadově ulici v Karlových Varech
Použité zdroje: materiály poskytnuté výrobci, webové stránky meissen.com, lladro.com, robbeberking.com,
starožitná fóra, vědecká literatura na témata související s technologií výroby porcelánu a stříbra
a s jejich výrobci v ruštině, němčině a angličtině